Please reload

Nejnovější příspěvky

Recenze knihy Síla rozumu od Oriany Fallaci

October 28, 2015

1/4
Please reload

Nejlepší příspěvky

Otto Wichterle: Vzpomínky – odzbrojující životopisná kniha

29.1.2013

Otto Wichterle byl nejen chemikem světového významu, který vynalezl silon a měkké kontaktní čočky, ale také byl velkým občanem této země a po celý svůj život bránil zdravý lidský rozum, lidskou slušnost a toleranci proti zneužívání moci totalitním státem. Kniha Vzpomínky je vlastním životopisem, která je napsána věcně, svérázně a objektivně pro Ústřední archiv Akademie věd ČR. Její přečtení doporučuji a protože ji v mnoha knihovnách zřejmě těžko naleznete, tak jsem z 206 stránek této knihy vybral jedny z nejzajímavějších nebo nejzábavnějších informací a textů pro možnost rychlého a uceleného přehledu o jeho osobě.

 

VZPOMÍNKY

Profesor Dr. techn. Ing. Otto Wichterle, DrSc., Dr. h. c. mult.

(27.10.1913 až 18.8.1998)

 

Mládí

- Musel na mně být znát třídní původ odlišný od většiny spolužáků, což přispívalo k tomu, že jsem byl všemožně perzekvován, tahán za vlasy, s mou čepicí a s jinými svršky se hrál ve třídě fotbal a tak podobně. To se ale během dvou, tří let vyrovnalo. Přispělo k tomu jistě i to, že gymnázium mělo značně akademický ráz, pokud jde o vztah k rodičům žáků. Jak kdo studoval bylo jeho vlastní věcí a rodiče do toho nezasahovali, ani se o studium svých dětí moc nezajímali. Pokud se výjimečně vyskytl rodič, který se přicházel ptát školy na své dítko, stal se předmětem posměchu celé školy. Můj otec si jen zakládal do velké obálky všechna moje pololetní a výroční vysvědčení, ale nikdy se mne na moje počínání ve škole neptal. Byla to skutečně jen moje věc. Ve studiu jsem se rozhodně nepřetrhl, většinu domácích úkolů jsem narychlo dopisoval před začátkem vyučování nebo o přestávkách.

 

Vysoká škola

- Moravští studenti, kteří chtěli studovat v Praze si museli podávat žádost s odůvodněním, proč nechtějí do Brna. Žádost jsem podal a chystal jsem se na doplňkovou zkoušku z deskriptivní geometrie, kterou na strojařině u absolventů klasických gymnázií požadovali.

- Jednou jsem po tenise seděl u piva na stadionu s prostějovským stavitelem ing. Součkem, kterému jsem se svěřil, že odcházím na strojařinu. Souček mi toto studium vylíčil ve velmi chmurných barvách, že je svým způsobem zkorumpováno, že jsou tam celé agentury, které studentům prodávají hotové výkresy, bez kteréhožto podvodu se nedá ani úspěšně dostudovat, že na strojařině není skoro žádná příležitost k samostatné vědecké práci.

- Prvou přednášku z obecné a anorganické chemie zahajoval profesor Quarat zdrcujícím projevem o nízké úrovni studentů přicházejících na chemii a končil toto explozé výkřikem, že „kdyby na lékařskou fakultu přicházel takový materiál, nedal by k jejím absolventům léčit ani svého psíka.“

- Další pobouření mezi profesory jsem navodil tím, že jsem se připojil k prvé exkurzi studentů a profesorů elektrotechnické fakulty do SSSR, což se konzervativními pány profesory, v prvé řadě s Hanušem, pokládalo za projev bolševismu.

- Ani mne vůbec nenapadlo, že bych se měl připojit k některé politické straně, zvláště ne k nějaké militantní, která by svou polovojenskou organizací omezovala mou osobní svobodu. Přitom jsem se ale dostal jasně na stranu levice, ani ne tak z ideologických důvodů, jako proto, že levice měla živý zájem na zlepšení výuky na škole, a to byla snaha, kterou jsem byl sám zcela zaujat.

 

U Votočka

- Promoci na doktora technických věd jsem měl v červnu 1936. Votoček by se rád stal mým promotorem, ale byl zásadně proti obřadu, při kterém se akademičtí hodnostáři oblékali do gotických talárů. Trval totiž důsledně na tom, že historicky motivované oblečení má odpovídat době, kdy vysoká škola vznikla.

 

Lukešova laboratoř

- Když po Mnichovu nastaly redukce v počtu profesorů, postihlo to také Votočka a z ministerstva přišla hláška, že inventář má být předán jeho nástupci nebo úředníku ministerstva. Přičemž na univerzitě probíhala právě aféra s pozůstalostí profesora fyziky Žáčka, při které jeho vdově uložili náhradu za chybějící předměty inventáře, což ji ubohou přivedlo docela na mizinu. Když jsme se začali zajímat, jak je to s naším inventářem, zjistili jsme s hrůzou, že poslední kontrola byla provedena v polovině 19. století. V tlusté inventární knize byly stovky položek, o mnohých jsme vůbec neměli tušení, jak co vypadalo a kde to je nebo bylo, např. „zahradní skleník se železným vozíkem na kolejích“ a spousta záhadných přístrojů, u kterých byly bohužel uváděny ceny v rakouských zlatých, které po jakémsi přepočtu na koruny představovaly velké hodnoty. Dali jsme se proto do hledání, což bylo většinou marné, takže jsme z různých trosek pořizovali věci, které jsme popisovali inventárními čísly a které mohly představovat zbytky předmětů, které více než půl století nebyly kontrolovány a odepisovány. Moc jsme se při tom bavili.

 

Život studenta mino vysokou školu

- Honza Macek dovedl k tomu organizovat i automobilový zájezd s aerovkou, kterou jsme si opatřili v půjčovně aut a s kterou jsme vyjížděli do blízkých Mnichovic. Platilo se od kilometru a Macek, aby ušetřil, jel kus cesty na zpátečku, kterou se kilometry na tachometru snižovaly.

 

Zlín 1939 – 1945

- Při zavření vysokých škol 17.11.1939 byly všechny vysokoškolské budovy neprodyšně uzavřeny jednotkami SS a wermachtu. Po prvých popravách a deportacích studentů z kolejí do koncentračních táborů pokračovalo další zatýkání vysokoškolských učitelů, zvláště těch, kteří si hned nenašli náhradní zaměstnání. Asi v polovině prosince jsem ve Zlíně navštívil docenta Stanislava Landu, ředitele baťovského výzkumného ústavu. Byl bych nejraději ihned přistoupil na Landovu nabídku, ale musel jsem mu vysvětlit, že by to asi rozbilo moje manželství: Moje žena měla totiž vyslovenou averzi ke zlínské společnosti s hrubě materialistickým posuzováním všeho a všech. Nakonec jsem se rozhodl, že přijmu Landovu nabídku, i kdyby to mělo znamenat, že moje žena zůstane v Praze a já za ní budu jen dojíždět. Navíc mi Landa navrhl přibližně desetinásobný plat, než jsem měl jako asistent na technice.

- Všechny patentové přihlášky se podávaly tehdy v anglické verzi a stejně většina dokumentace a knihovna byla anglicky orientovaná. To mi dělalo jisté potíže, protože Votočkův ústav byl zaměřen převážně na francouzskou a německou literaturu. Anglicky jsem tehdy rozuměl jen na základě kombinace latiny s němčinou. Přesto jsem podle četných vzorů z patentového oddělení knihovny sesmolil návrh patentové přihlášky na své a Němečkovo jméno. Se jmény vznikl okamžitě problém, protože do té doby byly všechny přihlášky ústavu, prý „pro větší přehlednost“ vedeny na jméno Landa. Po odevzdání konceptu Landovi jsme proto napjatě čekali, jaká bude reakce. Nebyla ale žádná a od té doby už i všichni ostatní kolegové podávali své přihlášky pod svým jménem a ze statistik po dalších letech bylo patrné, že se jejich počet od zavedení nové praxe znásobil.

- Na prvního května 1941 jsme s těmito pět i více metrů dlouhými a širokými jelity nafouknutými vodíkem vylezli na střechu ústavu a vypouštěli jsme je přivázané na tenké přízi daleko nad kudlovské údolí a pak jsme si je zase přitahovali tak, že jsme přízi nahodili na hřídel páter-nosteru. Místní gestapo tuto produkci zpozorovalo a bylo z toho velké vyšetřování. Podezřívali nás, že jsme komusi daleko za Zlínem posílali tajné zprávy. Těžko chápali při svém malém smyslu pro legraci, že šlo o pouhou recesi.

- Po asi jednom roce nám čeští představitelé firmy Hlavička, Čipera a Vavrečka naléhavě radili, aby byl celý chemický a textilní výzkum nového vlákna držen před Němci v tajnosti, aby to nemohli za války ve Zlíně ani nikde využít, abychom ale intenzivně pokračovali ve sbírání technologických podkladů k jejich co nejrychlejší aplikaci hned po válce.

- Pobyt u firmy Baťa měl snad pro všechny, kteří jsme byli ve výzkumném ústavu, mnohostranný význam pro celý náš další život. Landa věnoval velkou pozornost dalšímu zvyšování kvalifikace všech kategorií pracovníků ústavu. Pro vysokoškolské studenty a také pro studenty chemické průmyslovky organizoval přednášky na vysoké úrovni, i když se tím vystavoval značnému nebezpečí ze strany gestapa, které hlídalo, aby se nikde nijak nesuplovala činnost zrušených vysokých škol.

 

Zlínské gestapo

- Ve srovnání s jinými městy byl během německé okupace ve Zlíně poměrný klid a až do roku 1942 gestapo nemělo celkem žádnou konkrétní záminku k tomu, aby někoho pronásledovalo pro činnost proti říši. Početné posádce gestapa proto začalo hrozit, že ji zruší nebo zredukují a že místo poklidného života ve Zlíně budou muset na frontu. Tak vznikla absurdní situace, že se gestapáci sami snažili vyprovokovat nebo aspoň předstírat odboj. Začalo to tím, že jeden z nich vytloukl v noci kamením okna německé škole. Měl ale smůlu, byl přitom zadržen českými policajty, což v celém Zlíně vyvolalo velké veselí.

- Půjčovali jsme si knížky, já jsem zrovna tehdy četl vypůjčeného Engelsova Anti-Duehringa, aniž jsem přitom měl dojem, že jsem příslušníkem nějaké komunistické organizace. Po zatčení Kouteckého jsme se od nejbližšího kolegy dozvěděli, že nás pravděpodobně také čeká zatčení. Hned jsme se doma pustili do likvidace „závadných“ písemností, včetně objemného Anti-Dueringa, což nebylo jednoduché v elektrické domácnosti bez jediného ohniště. K tomu jsem ještě pro odvedení pozornosti gestapa připravil doličný předmět – dopis profesoru drážďanské techniky Langenbeckovi, ve kterém jsme ho upozorňoval na nesprávné údaje v jeho publikacích. Tento dopis jsem stejně chtěl odeslat už dřív, ale tentokrát jsem jej záměrně nosil v kapse, aby se při mém zatčení dostal do rukou gestapa. Svým způsobem to přispělo k tomu, že jsem nebyl poslán do koncentračního tábora, jak se to v podobných případech zpravidla dělo. Příkladem toho byly osudy spoluvězně a kolegy z Landova ústavu, Ing. Ládíčka Křivánka, který byl zatčen ve stejný den jako já.

 

Konec války ve Zlíně

-Při stále drtivějších náletech spojenců se rozvrátila pracovní morálka a začalo všeobecné rozchvacování všeho co v dílnách a ve skladech zbylo. Mnozí se otevřeně chlubili, co se jim podařilo z továrny vynést. Pomocný dělník Ševčík z mého oddělní si vynášel v kalhotách velký elektromotor, zavěšený na drátu kolem krku, ale při průchodu bránou se v bezvědomí zhroutil.

- S blížící se frontou se zcela změnil program ústavu, zvláště když došly zprávy, že ustupující vojska přinesla na Vizovicko se svým zavšivením i skvrnitý tyf. Landa vyhlásil, že všichni mají všeho nechat a že mají všemi dostupnými prostředky, bez ohledu na případné škody vyrábět DDT. Hned se roznášel po okolních vesnicích a tyfová epidemie se skutečně zastavila.

- Landa uspořádal velký seminář o podílu firmy na křísení a rozvoji vysokých škol, kde se živě diskutovalo, co a jak po skončené válce, o předpokládaných poválečných problémech nejen školství, ale i ediční činnosti. Po válce byl Landa ze Zlína doslova vyštván a skvělá organizace zlínského výzkumu se rozpadla.

 

Spolupráce s chemickým průmyslem 1945 - 1958

- Po zániku firmy Baťa během prvních let po revoluci došlo k politickému prokletí všeho, co se skvělou organizací tohoto podniku souviselo.

- Moravec dle mých zápisů dosáhl v krátké době necelých dvou let dobrých výsledků a ikdyž jeho pokusy nebyly ještě zdaleka dotaženy do provozního řešení, tak se spojil s reportérem Rudého práva T. Svatoplukem, který 28.2.1947 publikoval oslavný článek, v němž byl Moravec vylíčen jako jediný, geniální vynálezce „silonového“ hedvábí a ve kterém bylo zcela zamlčeno, že vše podstatné jsme vypracovali ještě před Moravcem ve Zlíně za války. Zjevným motivem tohoto a obdobných článků v komunistickém tisku bylo exponovat celou věc jako poválečný výsledek straníků-stachanovců a zamlčet jakoukoli účast nestraníků. To vyvolalo článek Edvarda Valenty ze dne 23.3.1947 v opačném smyslu o zásluhách Wichterle, Novotného a Procházky a rozpoutala se nechutná žurnalistická kampaň, z níž ale soudný čtenář snadno odvodil co je pravda.

- Moje cesta k chemickému průmyslu vedla nejdříve k největšímu chemickému koncernu v Čechách, tj. Spolku pro chemickou a hutní výrobu, kde nevěřili mému tvrzení, že náš způsob se nedotýká patentových práv firmy Du Pont. I když balík patentů nepředstavoval licenční fond, protože patenty vzniklé za protektorátu, který byl součástí německé říše a jako takové byly všechny prohlášeny mírovými smlouvami za propadlé spojencům a tudíž měli už jen cenu publikací, tak nám to dávalo právo vyrábět polyamidy bez Američanů, kteří si naše vynálezy už nemohli přisvojit, protože byly předuveřejněny.

- Poté mi byla nabídnuta velkorysá poradenská smlouva s Československými chemickými závody, podle které jsem měl dostávat nejen ročně asi dvě stě tisíc, ale také účast na obratu výroby kaprolaktamu. I přes dokonalou smlouvu bych při zavedení pravidelné výroby měl nárok na mnoho milionů osobního příjmu, jenže to bylo v rozporu se „socialistickou morálkou“ a když mi po dvou letech přestali vyplácet, tak jsem se ani nepokoušel další platby soudně vymáhat.

 

Wikov

- Zkratka pro firmu Wichterle a Kovářík vyrábějící hospodářské stroje, kde se následkem revoluce v Rusku a kdy dluhy od kulaků nebyly sovětskou vládou převzaty a obdobně také na Balkánu, se stali Wichterlovi z majitelů pouze zaměstnanci na dosavadních funkcích. Součástí výroby byla také ztrátová výroba automobilů, kdy se auta vyráběla v malých sériích deset až třicet kusů bez automatizace a racionalizace výroby. Wikovky byly ve své době velmi populární a moji kolegové na vysoké škole nedovedli pochopit, že nemám svůj vůz a ani naše rodina. Když můj tatínek chtěl použít firemního auta, musel platit poplatek za každý kilometr a plnou náhradu za mzdu řidiče. Teprve při likvidaci automobilky si koupil jeden z posledních vozů, ale stejně ho vůbec neužil, protože právě vypukla válka se zákazem Čechům jezdit v autech a s okamžitou rekvizicí pneumatik a akumulátorů.

 

Cesty do zahraničí

- Po dokončení základního studia a po promoci na doktora technických věd měla začít série mých zahraničních cest. Zahájil jsem ji na Votočkovo doporučení cestou na Sicílii a tato cesta byla mým jediným turistickým zájezdem až do mých pětašedesáti let. Jedinou výjimkou byl vojensky organizovaný zájezd poraženého a okupovaného Německa. Na základě Postupimské dohody měli spojenci právo vysílat do německých průmyslových závodů své experty a shromažďovat tam jako válečnou kořist technické informace. Centrem těchto akcí byla americká polní výzvědná služba v Karlsruhe. Tuto šanci Československo málem zmeškalo, protože skupiny expertů se u nás začaly formovat teprve v roce 1947, ve kterém celá tato akce měla už končit. Nastalo nám potom dvou měsíční cestování po chemických fabrikách a laboratořích. Za různý náš proviant (50kg slaniny, bedny portugalských sardinek, 400 žárovek) jsme si mohli vypůjčit podrobnější výkresy, které jsme přes noc obkreslili nebo ofotografovali, někde nám je rovnou nechali. Abychom se mohli vůbec po Německu pohybovat oblékli nás do jakýchsi temně modrých, zlatem bohatě vyzdobených uniforem s nárameníky Czechoslovakia. Jednou jsme se hlásili o ubytování v rekreační oblasti americké armády a při pohledu na naše velkolepé uniformy se ubytovací důstojník domníval, že jde o skupinu důstojníků československého námořnictva a ubytoval nás v jednom z mála luxusních hotelů a připravil nám potom i zájezdy do okolí včetně návštěvy Hitlerovy vily a jeho skalního „Orlího hnízda“. Vítězný únor 1948 pro mne ihned znamenal odebrání cestovního pasu a konec cestování do roku 1956, kdy jsem navštívil symposium v Tel Avivu.

 

Odborné a politické vztahy k sovětskému svazu

- Když v lednu 1964 přijelo do Prahy na oficiální návštěvu prezidium AV SSSR, byly na všech pracovištích připraveny expozice, vychvalující československo-sovětskou spolupráci ve vědě. Místo toho jsem však v našem ústavu připravil velmi názornou výstavku demonstrující, jak tato spolupráce vůbec nefunguje, a to především vinou sovětské strany. Prezident sovětské akademie Keldyš prohlásil, že to je prvé místo, kde mu místo předepsaných lží ukazují pravdivý stav. Požádal mě potom o zaslání informací a doporučení do Moskvy, což jsem poté udělal a v osmistránkovém dopise shrnul, se závěrem, že prapříčina je v sovětském totalitním a policejním režimu.

 

Realizační výzkum čoček v ÚMCH

- Doma jsem si ze stavebnice Merkur sestavil prvý prototyp odlévacího zařízení, ve kterém jsem jako náhon použil dynamo z jízdního kola našich kluků. Z laboratoře VŠCHT jsem si přinesl monometry a katalyzátory a také dvoulitrovou tlakovou duralovou láhev, která byla původně v kyslíkovém přístroji z pozůstalosti po Luftwaffe. Poté jsem se pustil do zdokonalení prototypu a zvětšil počet rotujících os na patnáct, to už ale bicyklový motorek neutáhl, takže jsem musel ze svého gramofonu vykuchat silnější motor. Jako fotoiniciátor jsem použil naše „horské sluníčko“, před kterým jsem dal jako filtr broušené sklo z knihovničky. Sklo ale tento nápor nevydrželo a rozlítlo se na kusy. I mnoho dalších škod utrpěl náš nábytek, který jako laboratorní zařízení neobstál.

 

Rok 1968

- Návrhem Slovenské národní rady ze 14.3.1968 na federativní uspořádání státu vyvstala nutnost nového státoprávního uspořádání. Byl přijat zákon č. 77/68 ze dne 24.6.1968, který stanovil zřízení České národní rady jakožto prozatímní české reprezentace s personálním složením tak, „aby kandidátka pro schválení Národním shromážděním byla složena z osobností, které mají již ve veřejném životě svou váhu nebo ji mohou v krátké době získat a k nimž by mohly mít různé vrstvy a skupiny národa důvěru.“ Tlak slovenské strany na federalizaci byl tak silný, že pro výběr poslanců nového orgánu nebylo možno použít klasických forem a postupů politické demokracie. Proto vybrala Národní fronta za kandidáty převážně lidi, kteří neměli a ani nechtěli hrát nějakou přímou politickou roli a vlastně se ani nechtěli stát poslanci. Komunistická strana si zajistila kontrolu budoucího orgánu sedmapadesátiprocentní většinou komunistů na kandidátce a dalších třicet procent příslušníky zbývajících vazalských politických stran. Volby byly provedeny Národním shromážděním, které bylo tvořeno stalinisticky orientovaným konzervativním křídlem KSČ, 10.7.1968 a kdy o každém kandidátu hlasovalo jednotlivě. Já jsem dostal devadesát pět procent hlasů jako skoro většina ostatních.

- Já jsem své zvolení poslancem ČNR nepokládal za vstup do politiky, což bylo dáno již mým statutem nestraníka. To jsem též manifestoval tím, že jsem odmítl přijmout plat poslance. Dr. Vácha mi doložil, že jsem jediným poslancem od vzniku republiky 1918, který odmítl poslanecký plat.

 

21. srpen 1968

- Letecká doprava byla okupačními vojsky zrušena. Bylo tedy rozhodnuto, že mne zavezou autem na rakouské hranice. Když jsem s nimi přijel na státní hranici u Horního Dvořiště, odešel celník s mým pasem do budovy a pochvíli se z ní vyhrnula skupina pohraničníků k našemu autu. Než jsem se stačil vzpamatovat z leknutí, přišli ke mně se svými památníky, sešitky i kousky papíru a žádali mne o autogramy.

- Po přistání v Curychu vyšlo najevo, že stejně jako my u nás doma, nemají ani zde nejmenší ponětí o tom, jak se věci u nás vyvinou, a i zde počítali s možností nejhorší alternativy, čili s genocidou. Nabízeli mi též, že mě prohlásí za mrtvého po simulované horolezecké nebo automobilové nehodě. S díky jsem odmítl.

- Pro kanadský rozhlas jsem trval na tom, že nejsem emigrant a že bych se domů nevrátil, jen kdyby mi hrozila poprava – a do politického koncentráku že bych se vrátil.

- Vrátil jsem se koncem září 1968 a v říjnu ještě nebyl připraven volební zákon. Kromě toho by nebyl Sovětský svaz býval dovolil poněkud demokratičtější volby do přeskupených a nově vytvořených zákonodárných orgánů. Proto vznikla federální Sněmovna národů podobným mechanismem jako ČNR, a to tak, že opět na základě jednání v Národní frontě a v poslaneckých klubech si Národní rady vybraly ze svého středu po sedmdesáti pěti poslancích, kteří se tak stali také ještě poslanci Sněmovny národů. Tak jsem se i já stal 23. ledna 1969 poslancem Federálního shromáždění, místopředsedou federálního výboru pro kulturu a předsedou komise pro školství a vědu.

- Když v červnu 1969 byly vydány zákony, kterými se zaváděla cenzura tisku v rozsahu starého rakouského zákona z roku 1867, vypracoval jsem pro výbory podrobný rozbor ukazující na rozpor s ústavními předpisy ovšem bez úspěchu. Zcela marně jsem také urgoval projednání volebního zákona a přípravu voleb, protože mandát končil již na podzim, kdy poslanci měli být nahrazeni řádně zvolenými, ovšem protiústavně a nemorálně si sami prodloužili mandát.

- Bylo zřejmé, že naše parlamenty po opětovném nástupu byrokraticko centralistického systému přestávají hrát roli zástupců lidu a stávají se jen štafáží pro formální a automatický převod příkazů z politického centra, bez opravdového vlivu na politiku a na život národa. Neviděl jsem už žádný důvod, abych dále setrvával ve svých poslaneckých funkcích a 20. listopadu jsem oznámil, že skládám svůj mandát.

 

Poměry v ÚMCH po odchodu ředitele Frimla

- Mé jméno se nesmělo objevovat a ještě když v roce 1983 Jaroslav Dietl o mně chystal třináctidílný seriál pro televizi, zamaskoval mne do jiného jména a pro jistotu a pro větší zajímavost ze mne udělal sexuálního maniaka, jímž jsem opravdu nikdy nebyl.

- Na podzim 1990 mě prezident Havel jmenoval do funkce předsedy Akademie věd, kterou se siláckými výkony někteří jednotlivci pokoušeli zlikvidovat jakožto bolševický přežitek, převzatý podle sovětské Akademie. Musel jsem prokazovat, že první soubor vědeckých center byl navržen dávno před vznikem sovětské Akademie naším Purkyněm.

- Na všechno v mém životě měla velký a kladný vliv moje rodina a v ní zvláště moje manželka, se kterou jsme prožívali více než půlstoletí dobré i zlé. Její účast bych měl s vděčností ocenit u každého svého kroku.

 

Článek byl publikován na blogu IDNES.

 

Please reload