Please reload

Nejnovější příspěvky

Recenze knihy Síla rozumu od Oriany Fallaci

October 28, 2015

1/4
Please reload

Nejlepší příspěvky

Islám je islám – a tak to je

14.10.2015

Překlad článku Islam Is Islam, And That's It z 24.1.2012 od A. C. McCartyho, amerického republikánského komentátora, bývalého žalobce USA v proti-teroristických záležitostech, bývalého člena think-tanku Foundation for Defense of Democracies a bývalého ředitele Centra pro právo a obranu proti terorismu.

 

Davové skandování pojmu "arabské jaro" na Západě, s aurou důvěřivosti a vypočítavosti, je snazší pochopit, jakmile vám dojdou dvě základní věci. Za prvé, nejvýznamnějším prvkem v arabském světě (v Íránu, Turecku, Pákistánu, Afghánistánu a dalších sousedních nearabských územích) je islám. Není to chudoba, negramotnost nebo nedostatek moderních demokratických institucí. Antisemitismus, antiamerikanismus a úzkoprsé tendence podléhat konspiračním teoriím představující si nevěřící za darebáky, jsou způsobené regionální hegemonií a sebe nadřazovací se tendenci islámu, nikoliv jejími příčinami. Člověk nemusí být veden k tomu, co jím prostupuje s každým vdechem v atmosféře, v které žije.

 

Druhým faktem je, že islám představuje odlišnou civilizaci. Nejsou to jen exotikou postříkané části na celosvětové mozaice s několika trapnými kulturními výstřednosti - je to zcela odlišný způsob pohledu na svět. Bojujeme s touto pravdou, která se vzpírá a vzdoruje naší samolibosti v chápání konce historie. Fascinováni rozmanitostí kvůli ní samotné, jsme ztratili schopnost porozumět civilizaci, jejíž chápání rozmanitosti je v donucení různých a rozmanitých národů k poslušnosti vůči jejím evolučně odolným normám.

 

A tak jsme se pustili do přetváření islámu v našem vlastním pokrokovém vidění světa: za ušlechtilé a ze zásady tolerantní náboženství míru. Miniaturizovali jsme části Ummy (pomyslné globální muslimské komunity), které odmítají jít spolu s námi: za "části okrajové" a označili je pojmy jako - islamistické, fundamentalistické, saláfistické, wahábistické, radikální, džihádistické, extrémistické, militantní nebo samozřejmě také jako "konzervativní" muslimové držící se "politického islámu".

 

V důsledku toho předstíráme, že muslimové, kteří přesně využívají islámského písma svatého během násilného vynucování si zavádění diktátu klasické šaríe (islámského právního, politického a společenského systému) se podílejí na "anti-islámské činnosti", tak jako se tímto způsobem nezapomenutelně vyjádřila bývalá britská ministrině vnitra Jacqui Smith. Když je pokračující kampaň islamizace rozvinuta o násilí, což se nevyhnutelně stává, absurdně trváme na tom, že tato agrese nemůže být ideologicky řízena, že je samozřejmě na vině nějaká americká politika nebo izraelský sebeobranný akt, jako kdyby takové činnosti mohly poskytnout odůvodnění pro vražedný džihád vedený muslimy z Boko Haramproti nigerijským křesťanům a egyptských muslimů proti Koptům, pronásledování členů sekty Ahmadíja indonéskými a pákistánských muslimy nebo bratrovražedné zabíjení v Iráku Sunitů Šíity a naopak (tradici téměř tak starou, jako je starý sám islám), které bylo podle očekávání obnoveno po nedávném odchodu amerických vojsk.

 

Hlavní poučení z Arabského jara by mělo být, že toto přetváření islámu se stalo jen v našich vlastních myslích, pro naši vlastní potřebu. Muslimové na Blízkém východě neberou na vědomí naše přetvoření islámu, jsou především buď vůči nám nepřátelsky nakloněni nebo k západním předehrám ke sblížení se lhostejní. Muslimové se sami nepoměřují podle západních měřítek, i když Ti bystří mezi nimi berou ohled na naši nadšenou úslužnost při definování si jaké taktiky nebo politiky nejlépe vysvětlí tuto příčinu. Touto příčinou není nic menšího, než islámská nadvláda, nadřazenost a dominantnost islámského postavení.

 

"Základním problémem pro Západ, není islámský fundamentalismus", napsal Samuel Huntington. "Tím je islám, jiná civilizace, jejíž lidé jsou přesvědčeni o nadřazenosti svojí kultury". Nepřesvědčení pouze v pasivním slova smyslu předpokládajícího, že nakonec budou triumfovat, muslimští vůdci jsou podněcováni díky tomu, že jsou bohem nadřazeni s posláním proselytismu - a proselytismus se neomezuje na duchovní principy, ale zahrnuje všestranný společenský řád předepisující pravidla pro všechno od válčení a financí po sociální interakce a osobní hygienu. Historik Andrew Bostom poznamenává, že v době první světové války, i když se Osmanská říše zhroutila a Ataturk symbolicky uhasil zář chalífátu, tak jak uvedl C. Snouck Hurgronje, přední západní odborník na islám, se  podivil, že muslimové zůstali jistí v tom, co nazýval "přesvědčení univerzálního dobývání". V nejtemnější hodině islámu, toto přesvědčení zůstalo "ústředním bodem spojujícím je proti nevěřícím". A rýsuje se na obzoru ještě silnějším v dnešní době islámského vzestupu.

 

Samozřejmě, že konvenční moudrost na Západě si myslí, že arabské jaro se spontánně rozhořelo, když se Mohamed Bouazizi, prodejce ovoce, upálil před kanceláří tuniských policistů, kteří mu zabavili jeho zboží. Tato protestní sebevražda, jak příběh uvádí, podnítila rozsáhlou vzpouru proti korupci a rozmarům arabských despotů. Jeden po druhém pak začali padat jako domino: Tunis, Egypt, Jemen, Libye - s hřměním v Saúdské Arábii a Jordánsku, jakož i v balancující Sýrii a vratkém Íránu. Máme věřit, že masové povstání je nezaměnitelným projevem "touhy po svobodě", že podle prezidenta George W. Bushe, "sídlí v srdci každého člověka."

 

Toto zvěstování přišlo v opojných dnech roku 2004, kdy projekt demokratizace byl ještě naivním snem, ne Pandořinou skříňkou, jak se ukázalo, když islámské strany začaly vyhrávat volby. Stejně jako jeho nástupce, tak Bushova administrativa odradila každého vyšetřovat islámskou doktrínu kýmkoli, kdo chtěl porozumět muslimskému nepřátelství, oddávající se fikci, že tam je něco, co můžeme udělat pro změnu. Neodvratně, toto přikrmovalo preferovanou fikci prezidenta Obamy (že musíme něco udělat, protože si to zaslouží), stejně jako současnou administrativou pronikavé námitky vůči pronášení slova "islám" k jinému účelu než hagiografii. V této do sebe-uvržené nevědomosti, většina Američanů stále ještě neví, že Hurriya, arabský pojem pro "svoboda" evokuje "dokonalé otroctví" nebo absolutní podřízení se Bohu, téměř opak západního pojetí. I když připustíme za účelem argumentace chybnost tvrzení, že všichni lidé touží po svobodě, tak Islámský svět a Západní svět se nikdy neshodli na tom, co svoboda znamená.

 

V první řadě obviňování a kritika soudobými muslimy blízkovýchodních diktátorů není v tom, že odpírali individuální svobodu, ale že potlačovali islám. To ovšem neznamená, že by ostatní stížnosti byli irelevantní. Muslimové totiž byli pobouřeni způsobem, kterým jejich Arafatové, Mubarakové, Kadáfiové a Sadámové loupili bohatství a poklady, zatímco masy žili ve špíně a chudobě. Ale hromadění bohatství a jiné formy přetvářek jsou označovány pro masy více jako hříchy proti právu Alláha, než za nevyhnutelné zkaženosti absolutní moci. Nejvlivnější postavy a instituce v islámských společnostech jsou ty, které jsou ctěny pro svoji znalost islámského práva a právních věd – takové autority jako nejlepší právník Muslimského bratrstva Jusuf al-Qaradáví a káhirská univerzita al-Azhar, sídlo sunnitského učení přes více než tisíc let. V místech, kde je islám ústřední součástí života, dokonce i muslimové, kteří soukromě šaríu nedodržují ji veřejně ctí. Dokonce i režimy, řídící se podle svého rozmaru přikyvují právu šaría jako páteři svých právních systémů, okrašlují svoji rétoriku narážkami na písmo svaté a snaží se racionalizovat své akce jako pro-islámsky vhodné.

 

Pokud rozumíte tomuto, víte proč západní přesvědčení o Arabském jaru (a západní domýšlivostí je, že smrt jedné tyranie musí ohlašovat narození svobody) bylo vždy klamem. Existují skuteční demokraté, autenticky umírnění muslimové i ne-muslimové v místech, jako je Egypt a Jemen, kteří touží po svobodě v západním slova smyslu; ale nezlomným faktem je, že tvoří překvapivě malý zlomek populace: asi 20 procent, na hony vzdáleně od západní pohádky o moři umírněných muslimů se vzácnými ostrůvky radikalismu.

 

Muslimské bratrstvo je nejdůležitější organizací islámského světa Ummy a bez rozpaků prohlašuje téměř 90 let, že "Korán je náš zákon a džihád je náš způsob". Teroristická organizace Hamás, je jeho palestinskou odnoží a spolu s vůdčími osobnostmi Bratrstva dělají málo pro zamaskování svého opovržení Izraelem a západní kulturou. Proto když jarní horečce propadlo Tahrirské náměstí, tak Obamova administrativa, evropské vlády a západní média neúnavně opakovaly mantru, že Bratrstvo bylo odsunuto na vedlejší kolej. Čas pro islamisty domněle již odezněl, stejně jako odezněl čas pro Mubaraka, pokud se zpětně ohlédneme. Samozřejmě, že zástupy na Tahrirském náměstí chtěli sebeurčení, ne šaríu. Nikdy nám nevadilo fanatické skandování „Alláhu Akbar!“ když byl diktátor svrháván. Nevadilo, že šejk Qaradáwí byl okamžitě přiveden na náměstí přednést kázání pro shromáždění téměř milionu Egypťanů.

 

S místní přechodnou vojenskou vládou s otevřenou starostlivostí o Bratrstvo došlo k tomu nejvýmluvnějšímu, nejvýmluvnějšímu podhodnocení a většina přitom záměrně nesprávně hlásala pohádku o Arabském jaru. Národní referendum k určení harmonogramu voleb, které by zvolilo nový parlament a prezidenta, s následnou novou ústavou - zní to suše, ale to bylo tím rozhodujícím. Nejvíce organizované a disciplinované frakce v Egyptském životě jsou muslimské skupiny Bratrstva a samozvané muslimské skupiny ještě více netrpělivé pro islamizaci, kolektivně v médiích označovaných jako "saláfisté", přestože tento termín je ve skutečnosti neodlišuje od Bratrstva, jejichž zakladatelem (Hassan al-Banna) byl přední saláfistický myslitel. Naopak, sekulární demokratičtí reformátoři jsou ve svých plenkách. Volby v krátkém termínu jsou samozřejmě ve prospěch těch prvních; ti druzí potřebují čas na zakořenění se a růst.

 

Egypt se stal Egyptem, volební kampaň byla vedena s rétorikou náboženské a kulturní solidarity. Hlasování proti rychlé transformaci bylo líčeno jako hlas "proti islámu" a ve prospěch obávaných rukou západu, vedených křesťany a sekularisty. Hlasování bylo perfektním testem pohádky o Arabském jaru.

 

4:1 - tak to dopadlo. Demokraté byli vypráskáni muslimskými stranami - 78% : 22%. Zatímco západní představitelé odmítali přijmout výsledek tohoto hlasování a označovali jej za kouzelné mystérium díky krátkému termínu, tak předpovědělo vše, co následovalo: volební vítězství v parlamentních volbách, události na různých úrovních, ve kterých Bratrstvo a Saláfisté dosahují téměř 3/4 kontroly zákonodárné moci, pokračující pogrom proti Koptům a rostoucích výzev ke zřeknutí se dohod z Camp Davidu, které udržovaly mír s Izraelem po dobu více než 30 let.

 

4:1 se ve skutečnosti ukazuje spolehlivým poměrem při zkoumání islámského vývoje. V anketě z roku 2007, provedené organizací pro světové veřejné mínění spolu s Universitou v Marylandu, 74% Egypťanů upřednostňovalo důsledné uplatňování šaríe v muslimských zemích. 76% v Maroku, 79% v Pákistánu a 53% v umírněné Indonésii. Předtím než americké síly odešly z Iráku, tak zhruba tři čtvrtiny lidí, které osvobodily je považovalo za legitimní cíle násilného džihádu a díky příležitosti hlasovat, Iráčané dosadili islamistické strany, které slibovaly urychlit konec americké "okupace". 3 ze 4 Palestinců popírají právo Izraele na existenci. Dokonce i v naší vlastní zemi, podle nedávno dokončeného průzkumu 80% amerických mešit propaguje literaturu, která podporuje násilný džihád, a že tyto stejné mešity obhajují důsledné dodržování práva šaría.

 

Arabské jaro je zaváděním islámu, ne vypuknutím zápalu pro svobodu v západním slova smyslu. Turecký potřetí zvolený premiér Recep Erdogan, spolehlivý spojenec Bratrstva, odmítá představu, že existuje "umírněný islám" ("Islám je islám - a tak to je" říká), kdysi prohlásil, že "demokracie je vlak, z kterého můžete vystoupit, když se dostanete do cíle". Cílem pro sebe-nadřazující se muslimy je zavedení šaríe - základ jakékoli islamizované společnosti a nakonec i znovuobnoveného chalífátu.

 

Doba trvání této jízdy závisí na zvláštních okolnostech v každé společnosti. Erdoganovo Turecko se stalo vzorem pro islamistický gradualismus v náročnějších prostředích: Pomalu, ale jistě ohýbá národ v souladu se šaríou, přičemž současně odmítá jakýkoli takový záměr a pěje povinné chvalozpěvy na demokracii. Erdogan nepřišel k této definici po zkratkovitých klopýtnutích - je nyní vzácné slyšet taková prohlášení jako "Mešity jsou naše kasárna, kopule naše přilby, minarety naše bajonety a věřící našimi vojáky", ten typ rétoriky, kterou používal v pozdních devadesátých letech, když byl uvězněn za pobuřování proti Ataturkovu sekulárnímu uspořádání turecké společnosti.

 

Jeho zakázaná Strana blahobytu se nakonec znovu objevila jako nová a pro-demokratická Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP). Trikem v tureckém volebním zákonu dostal tyto islamisty k moci v roce 2002 a Erdogan začal opatrně, ale průkazně nahlodávat 80 let budovaný sekulární rámec Ataturka a jeho následovníků, navracením údajného spojence NATO k islamistickému táboru, přesměrováním rostoucího přátelství k Izraeli k jeho otevřenému nepřátelství, kooptování armády, která byla Ataturkovou baštou proti islamizaci, dosazováním islámských sebe-nadřazujících se muslimů do této hlavní instituce v zemi.

 

Turecký model bude jízdenkou pro strany Bratrstva, které právě převládly v tuniských a marockých volbách. V Tunisku, Rachid Ghanouči, mazaný islamista Erdoganova typu, byl v čele Ennahda (Hnutí obnova), přesvědčivě zvolen v říjnu pro kontrolu zákonodárné moci, která nahradí svrženého vládce Zine el-Abidine Ben Aliho. V Maroku, islamistická strana jmenovkyně AKP vyhrála podzimní volby, ale další islamizace bude pomalejší. Daleko od nabytí moci je drží zůstávající populární král Mohammed VI, který sladil vztah k Západu s úctou k normám šaría. Maročtí islamisté dělají výrazné průniky, stejně jako jejich sousedé na východě. Alžírští islamisté jsou připraveni k získání moci letos na jaře poté, co byla zmařena vojenským převratem blokace toho, co by bylo jejich jistým volebním úspěchem v roce 1991.

 

V Egyptu, to naopak půjde rychle. Je zde nejzřetelnějším vývojem ne slabost sekulárních demokratů, ale působivá volební síla Saláfistů. Jejich počty jsou konkurenceschopné s těmi ze známějšího Bratrstva a budou se s nimi přetahovat o voliče v agresivněji pojatém pro-islámském směru. Marně Západ doufá, že Američany vycvičené a vybavené ozbrojené síly v zemi budou sloužit jako brzda. Egyptská armáda, z které se rekrutovalo několik špičkových velitelů Al-Kájdy, je odrazem egyptské společnosti, zejména pokud člověk nahlíží na brance a důstojníky nižší hodnosti. Nepopiratelným trendem v egyptské společnosti je směřování k islámu. Tento trend je do očí více bijící pouze na takových smetištích jakými jsou Libye, kde každý den přináší nové důkazy o tom, že dnešní vládnoucí "rebelové" představují včerejší džihádisty z Al-Kájdy a v Jemenu, domově předků Usámy bin Ládina, kde i New York Times přiznává silný vliv Al-Kájdy. 

 

Pod vedením Muslimského bratrstva se islámské strany staly experty na prezentování se jako umírněné a říkající Západu, co chce slyšet, zatímco ony sami postupně svazují své společností do pavučin šaríe, tak pomalu nebo tak rychle, jak to místní podmínky dovolují. Vědí, že když Západ říká: "demokracie", znamená to, volby oblíbenosti, ne západní demokratickou kulturu. Vědí, že Západ tak glorifikoval tyto volby, že je vítězové mohou ukrást (Írán), odmítnou se vzdát moci, když později nevyhrají (Irák) nebo při poklesu oblíbenosti zdržovat další volby (Gaza) bez ztráty své legitimity. Vědí, že pod pláštěm "demokracie" jsou islamisté viděni jako hrdinové Západu v dramatech, která probíhají v Egyptě, Libyi a Sýrii. Vědí, že Obamova administrativa a Evropská unie se bude oklamávat vírou, že islamisté budou zkroceni odpovědností a povinnostmi veřejné správy. Jakmile ale budou u moci je jisté, že zahájí zhoubný antiamerikanismus svojí oficiální politikou a podstatně přispějí k pan-islámskému cíli zničení Izraele.

 

Neměli bychom mít žádné iluze o tom, proč se věci vyvíjejí tímto způsobem. Arabské jaro nebylo ukradeno a zneužito víc než byl islám ukraden a zneužit sebevražednými teroristy 11. září 2001. Islám je na vzestupu, protože tak si to muslimové na Blízkém východě přejí.

 

Článek byl publikován na blogu IHNED.

 

Please reload