Please reload

Nejnovější příspěvky

Recenze knihy Síla rozumu od Oriany Fallaci

October 28, 2015

1/4
Please reload

Nejlepší příspěvky

„Krajně pravicový“ Havel: Přirozenost tržní ekonomiky života samého

Aneb Letní přemítání po 28 letech.

 

Citace z knihy Václava Havla Letní přemítání z roku 1991, které by dnes mohly být označovány za "krajně pravicové".

 

 

„Jakkoli bylo mé srdce odvždycky nalevo od středu mé hrudi, vždycky jsem věděl, že jediná fungující a vůbec možná ekonomika je ekonomika tržní. To znamená ekonomika, v níž všechno někomu konkrétnímu patří, a za všechno je tudíž někdo odpovědný, v níž existuje – v rámci právního řádu – naprostá samostatnost a pluralita hospodářských subjektů a jejíž chod je řízen především zákony trhu. Jedině taková ekonomika je přirozená, má smysl a může vést k prosperitě, protože jedině ona odpovídá povaze života: život je ze samé své podstaty nekonečně a tajemně mnohotvárný, a tudíž žádným centrálním mozkem ve své plnosti a proměnlivosti neobsáhnutelný a nenaplánovatelný.

 

Pokus sjednotit všechny hospodářské subjekty pod panstvím státu jako jediného monstrózního vlastníka a podřídit celý hospodářský život jedinému centrálnímu Rozumu, který si myslí, že je chytřejší než život sám, je namířen ve svých důsledcích proti samé podstatě života. Je to krajní projev pýchy novověkého člověka, domnívajícího se o sobě, že zcela pochopil svět, sám je jeho vrcholem, a je tudíž také oprávněn a schopen svět kompletně řídit; člověka, který tvrdí o svém mozku, že to je nejvyšší forma organizace hmoty, a který si nevšiml, že tu existuje struktura nekonečně složitější, jíž je on sám jen nepatrnou součástkou, totiž příroda, vesmír, řád bytí.

 

Na počátku komunistické ekonomiky byla utopie sebevědomého rozumu, který sám sebe povýšil nade vše. Cokoli se tomuto rozumu vymykalo či jeho projekt přesahovalo a narušovalo, začala praktikovaná utopie likvidovat. Cenzura, teror a koncentrační tábory jsou důsledky téhož historického fenoménu, jehož důsledkem je i chátrající centralizované hospodářství, jak jsme je zdědili po komunismu. Vlastně to jsou dvě dimenze téhož scestí, které začalo touž ideologickou iluzí, touž pseudovědeckou utopií, touž ztrátou smyslu pro nevyzpytatelnost života a pokory před tajemným řádem bytí, touž rezignací na mravní imperativ „shůry“, a tím i na lidské svědomí. Občas lze zaslechnout, že prý naše revoluce a síly, které pak zvítězily ve volbách, podvedly veřejnost, protože jí utajily, že má být u nás obnoven kapitalismus. Skutečně: slovo kapitalismus jsme nepoužívali a já – vysvětlil jsem proč – ho nepoužívám dodnes. Vždycky jsme ale zdůrazňovali – nejen v době revoluce a před volbami, ale mnozí z nás dávno předtím –, že chceme normální tržní ekonomiku. Program rozbití totalitního systému a obnovy demokracie by ztrácel smysl i naději na úspěch, kdyby odmítal rozbít i základní pilíř tohoto systému, jeho hlavní mocenskou oporu a zároveň hlavní příčinu materiální devastace, k níž vedl, totiž centralizovanou ekonomiku. Mé svědomí je tedy v této věci čisté. Vím stejně dobře jako ta nejpravější pravice, že jedinou cestou k hospodářské záchraně této země a k jejímu postupnému vzpamatování a posléze skutečnému hospodářskému rozvoji je co možná nejrychlejší obnova tržní ekonomiky. Touto cestou jsme se vydali a říkáme jí (nepříliš přesně) „ekonomická reforma“.

 

Po desítiletí bylo obyvatelstvo podpláceno penězi, které by v normálních ekonomických poměrech musely být investovány do nových technologií, rozvoje, energetických úspor, prohlubování efektivity výroby a kvality a konkurenceschopnosti výrobků. Žili jsme tedy, jak se často právem zdůrazňuje, na úkor budoucnosti. Teď přichází účet v podobě takzvaných obětí. Jsou velké a ještě větší nás čekají. Jsou a budou tak velké, jak velký úvěr jsme my všichni vyčerpali z konta naší budoucnosti. Velikost tohoto úvěru je přímo úměrná hloubce mlčení, s nímž jsme komunistické vykořisťování budoucnosti přijímali. Je v našem společném zájmu, aby naše reforma byla zásadní a rychlá. Čím polovičatější by byla a čím déle by se táhla, tím by ony oběti byly větší, tím déle by je bylo nutné přinášet a tím víc by se k těm nutným přidávaly i ty zbytečné. Jsme teprve na začátku, to je třeba si uvědomit.

 

Základním kamenem naší reformy je privatizace – a většina podniků je zatím stále ještě státní… Tržní ekonomika je pro mne cosi samozřejmého jako vzduch; vždyť to je jen staletími (co staletími – tisíciletími!) vyzkoušený a ověřený způsob ekonomické činnosti člověka, který nejlépe odpovídá lidské přirozenosti. Právě pro tuto samozřejmost to ale pro mne není a nemůže být žádný názor na svět, filozofie nebo ideologie. A tím méně smysl života. Připadá mi dost směšné a zároveň dost nebezpečné, když se pro mnohé lidi (a leckdy paradoxně právě pro ty, kteří po léta nedokázali zvolat jediné protestní slovo proti komunistickému hospodaření) stává tržní ekonomika najednou předmětem kultu, souborem nesmiřitelně obhajovaných dogmat, nadřazovaných i tomu, čemu by tato ekonomika měla sloužit, totiž životu samému.“

 

 

Please reload