Please reload

Nejnovější příspěvky

Recenze knihy Síla rozumu od Oriany Fallaci

October 28, 2015

1/4
Please reload

Nejlepší příspěvky

„Krajně pravicový“ Havel: Politicky nekorektně "žít v pravdě"

Aneb Letní přemítání po 28 letech.

 

Citace z knihy Václava Havla Letní přemítání z roku 1991, které by dnes mohly být označovány za "krajně pravicové".

 

 

Co mohu vlastně – jako prezident – dělat, chci-li být nejen věren tomuto pojetí politiky, ale chci-li je také dovést aspoň k dílčímu úspěchu? (To první je ostatně nemyslitelné bez toho druhého; neprosadit vůbec nic ze své politiky by mohlo mít jen dva možné následky: být dříve nebo později smeten – alternativa důstojnější –, anebo se stát tolerovaným podivínem, který si cosi mele pořád dokola, aniž to kdo bere vážně – což je alternativa nejen méně důstojná, ale navíc krajně nepoctivá, znamenala by totiž de facto jinou formu rezignace na sebe sama a na své ideály.) Jako ve všem musím i v této věci začínat stále znovu sám u sebe. Totiž: za všech okolností se snažit být slušný, spravedlivý, tolerantní a chápající, zároveň však neúplatný a neobelhatelný, zkrátka snažit se být ze všech sil a trvale v souladu se svým svědomím a se svým lepším já.

 

Co chvíli mi například někdo radí, abych byl takzvaně taktičtější: neříkal všechno hned a naplno, dokázal se občas lehce přetvařovat, nebál se předcházet si toho či onoho víc, než mi přirozenost velí, a od jiného se naopak dokázal v rozporu se svou skutečnou vůlí distancovat; vyjít v zájmu pevnosti svého postavení tu a tam vstříc něčím mocenským choutkám a tu a tam klidně zalichotit někomu jen proto, že to má rád, tu a tam se naopak nebát někoho se i proti svému přesvědčení zříct s ohledem na to, že se netěší přízni jiných. Co chvíli slyším také jiný druh rad: musím prý být tvrdší, rozhodnější, autoritativnější, nebát se občas prásknout do stolu, zařvat na někoho, vyvolat – v zájmu dobré věci – trochu strachu a trochu hrůzy. Chci-li však zůstat věrný sám sobě a svému pojetí politiky, nesmím na takové a podobné rady dát. A to nejen v zájmu jakési osobní hygieny (kterou lze koneckonců chápat jen jako mou veskrze privátní a vlastně sobeckou libůstku), ale především v zájmu toho, oč mi jde: přímost se nikdy neprosadí kličkováním, pravda lží, demokratický duch autoritativním nařízením.

 

Zda uspěji, samozřejmě nevím. Vím však, jak bezpečně neuspět: volit prostředky odporující cílům. To je totiž, jak je ostatně známo i z historie, ta nejlepší cesta k likvidaci samotných cílů, jichž mělo být dosaženo. Čili: slušnost, rozum, odpovědnost, upřímnost, kulturu a toleranci lze prosazovat – má-li být aspoň malá naděje na úspěch – jediným způsobem: slušně, rozumně, odpovědně, upřímně, kulturně a tolerantně. Uznávám, že to není z hlediska každodenní politiky právě praktická cesta. Zároveň si ale uvědomuji, že mám v této věci jednu velikou výhodu; mezi mými rozmanitými špatnými vlastnostmi naštěstí zcela chybí jedna: touha po moci či láska k ní. Nejsa jimi svazován, jsem podstatně svobodnější než ti, kterým přece jen záleží trochu víc na jejich moci či funkcích, a mohu si tudíž daleko snadněji dovolit luxus netaktičnosti. Mám-li to shrnout: jedinou cestu vidím v onom starém a dobře známém příkazu „žít v pravdě“.

 

Často se mne novináři, zvláště zahraniční, ptají, jak se idea „života v pravdě“, idea „nepolitické politiky“ či idea politiky podřízené svědomí dá vůbec v praxi uskutečňovat a zda jsem – ocitnuv se ve vysoké státní funkci – nemusel mnohé z toho, co jsem psal jako nezávislý kritik politiky a politiků, revidovat, anebo zda jsem dokonce nebyl donucen slevit z nároků, které jsem na politiku kladl jakožto takzvaný disident, tedy z nároků vyvozených z „disidentské“ zkušenosti a stěží jinde než právě jen ve sféře „disidentství“ uplatnitelných. Samozřejmě: v politice – tak jako ostatně i kdekoli jinde v životě – nelze a nemá smysl pokaždé říkat všechno a hned a kdekomu a naplno. To ale neznamená, že se v ní musí lhát. Stačí jediné: mít takt, instinkt, vkus. Jedna z mých překvapivých zkušeností z „vysoké politiky“ je právě tato: že vkus je v ní důležitější než všechno politologické vzdělání. V podstatě je to všechno záležitost formy: vědět, jak dlouho mám mluvit, kdy začít a kdy přestat, jak říct zdvořile něco, co partner nerad slyší, jak říct vždy to, co je v tu kterou chvíli podstatné, a nemluvit o tom, co je nepodstatné a nikoho nezajímá, jak trvat na svém, aniž je partner uražen, jak vytvořit přátelskou atmosféru usnadňující náročná jednání, jak udržovat konverzaci, aby se člověk partnerovi nevtíral nebo v něm naopak nevyvolával dojem, že ho ignoruje, jak to zařídit, aby vážná politická témata byla vždycky ve vhodné rovnováze s tématy odlehčujícími a uvolňujícími, vědět, kdy kam přijít či přijet a kdy kam raději nechodit či nejezdit, kdy udržet jaký stupeň otevřenosti či zdrženlivosti. Ale nejen to: znamená to mít i jakýsi instinkt pro dobu, dobovou atmosféru, náladu lidí, povahu jejich starostí, jejich mentální rozpoložení – i to je možná důležitější než rozmanité sociologické průzkumy. Politologické, právnické, ekonomické, historické i kulturní vzdělání je pro každého politika neocenitelnou výbavou, přesto však, jak se znovu a znovu přesvědčuji, není tím nejdůležitějším: takové věci, jako je vcítění do druhého, schopnost ho oslovit, postřeh, schopnost rychle se orientovat nejen v problémech, ale i v lidských duších, schopnost navazovat kontakt, cit pro míru, jsou v politice nepoměrně důležitější.

 

Tím chraň Pánbůh neříkám, že já sám všemi těmito vlohami oplývám, to vůbec ne! Líčím jen svá pozorování. Čili shrnuto: má-li člověk srdce na pravém místě a má-li vkus, nejenže může v politice obstát, ale je k ní přímo předurčen. Je-li někdo skromný a netouží-li po moci, nejenže není nezpůsobilý věnovat se politice, ale naopak do ní patří. Předpokladem politiky není schopnost lhát. Stačí mít cit a vědět, kdy, komu, co a jakou formou říct. Není pravda, že člověk zásadový se do politiky nehodí. Stačí, když jeho zásadovost je doplněna trpělivostí, rozmyslem, smyslem pro míru a porozuměním pro druhého. Není pravda, že v politice obstojí jen bezcitný cynik, náfuka, drzoun a hulvát. Ty všechny politika, pravda, přitahuje. Nakonec v ní ale přece jen váží víc zdvořilost a vychovanost. Myslím, že tyto mé zkušenosti a tato má pozorování potvrzují, že politika jako praktikovaná mravnost je možná. Že není jednoduché jít v ní vždycky touto cestou, to ovšem nepopírám a nikdy jsem také netvrdil opak.

 

Please reload